Je daleko do svítání…
nebe se zalyká tmou.
Čas je jen zboží bezcenné.
Měsíc jak světlý ležák,
rozlívá nad krajinou…
Mizerné světlo studené.
Nad stolem hlavu sklání,
básník, když ztratil rým…
Pro paní v černých kozačkách.
On psal jí, že chtěl by být s ní,
než v lokále zakouřeným,
ten papír v dlani pomačká.
Ospalý vrchní nalívá do pohárů.
Milenci v noci zas budou si lhát.
Klíží se oči,
zoufalcům v non stop baru…
Ti zůstali sami a nemůžou spát.
Tak hledá zapomění.
Láska je v uvozovkách.
Stává se pro něj – prokletím…
Chutnává po pelyňku
a dechem po kusovkách,
dyž skončí s jiným v obětí.